Zde najdete nalezené útržky pamětí těch, kteří se i po prožitém utrpení podívali do studnice bolestivých vzpomínek a vypověděli to, co si jen stěží dokážeme představit. Na PÚ Mořina detailněji vzpomíná Miroslav Šír a Ivan Mánek na webovém portále Paměti národa, kde si po registraci můžete poslechnout kompletní rozhovory.
„Předpokládám, že jsou naživu ještě někteří političtí vězni, kteří něco vědí o pankráckém komandu Mořině u Berouna, zvaném český Mauthausen. Dosud jsem o této komunistické mučírně od listopadu 1989 nic neslyšel ani nečetl. Český Mauthausen, jak jsem tomuto trestaneckému komandu všeobecně říkali, byl kamenolom na vápenec pro Kladenské železárny. Byly to lomy hluboké přes 100 metrů, střežené příslušníky komanda věznice Pankrác i závodní stráží se samopaly. Ještě dnes mi přechází mráz po zádech, když si vzpomenu na součást bolševického ideologie, aby nás, politické odpůrce, morálně i fyzicky zničili.
Vyhladovělé a zesláblé nás poslali na otrockou práci – rozbíjet palicemi odstřelený vápenec a nakládat jej do vozů železniční vlečky. Norma byla nadlidská, každý vězeň musel denně roztlouct a naložit 22 vozů a přes 150 metrů tyto vozy odvézt po úzké polní železnici, aby splnil normu. Kolejnice byly bez výhybek, takže těžké naložené vozy jsme museli nahazovat na koleje železnými sochory, Byla to strašná dřina. Kdo po týdnu nástupu na komando neudělal alespoň 7 vozů, šel po směně do korekce. Z toho mála jídla, které jsme dostávali, jsme v korekci dostali sotva polovinu. Do betonového bunkru o rozměrech 3,5 x 3,5 metru bylo někdy nahnáno až 30 lidí, kteří měli k dispozici jen jedno vědro na osobní potřebu. V přeplněném bunkru se nedalo spát, dá-li se to vůbec nazvat spánkem, jen ve skrčené poloze a ráno opět se muselo nastoupit do práce.
Nejhůře na tom byli lidé, kteří nebyli zvyklí na manuální práci. Můj výkon činil 10 až 15 vozů za směnu, a to jako zemědělec jsem byl na těžkou práci zvyklý. Bachaři věděli, že normu 22 vozů denně nebyl schopen nikdo z nás splnit. Měli jsme bolavé ruce, práce s vápencem bez rukavic nám způsobila hnisavé boláky. Ještě dnes vzpomínají moje děti na otřesný pohled, když při jedné povolené návštěvě uzřely přes drátěné pletivo moje zubožené ruce.
Z vápencového lomu jsme chodili strmou podzemní chodbou, po níž jsme také vyváželi vápenec na povrch. Po vyfárání z lomu na nás již čekali bachaři se samopaly, aby nás spočítali. Někdy byl při sčítání přítomen poručík Gavrilko (Jiří Havrilko, pozn LAGR.cz), byl to Rusín a říkal si partyzán, ale především to byl surovec a sadista. Jeho pisklavým hlasem řval, že kdo nesplnil normu alespoň 7 vozů, ať vystoupí. Vystoupilo 20 až 40 vězňů, on však již předem měl zjištěné, kdo těch 7 vozů nesplnil. Sčítání končilo pro neplniče slovy „marš do korekce“. Ti, kteří tam chodili často, ti všichni tam nechali své zdraví. Počet vězňů na Mořině se pohyboval kolem 200 osob. Všichni jsme byli ubytováni ve dvou objektech. Jeden z nich, v němž jsem byl i já, byl přebudován z jakési bývalé strojovny, byl vybaven tříposchoďovými kavalci, plných štěnic. Po ukončení práce a sčítání jsme byli uzamčeni v ubytovacím objektu až do ranního nebo odpoledního nástupu do práce. Jídlo jsme dostávali dvakrát denně, ráno kousek suchého chleba a černou meltu. Oběd byl až pozdě odpoledne po šestnácté hodině, po příchodu z práce, jinak jsme nedostávali žádné jídlo. Jako štěstí si považoval každý, koho určili bachaři na škrábání brambor. Tam zpravidla povoloval bachař vězňům vzít si brambůrky, vyrostlé z klíčících brambor, které byly pro lidský organismus jedovaté.
V druhém ubytovacím objektu byl stejný počet vězňů, ti však pracovali v jiném lomu a jejich práce už byla částečně mechanizována, takže se tolik nenadřeli. Vzájemný styk s nimi jsme však neměli. Mimořádné potíže jsme měli s hygienou, vykoupat jsme se nemohli, ani mýdlo jsme nefasovali, vody bylo jen na opláchnutí bolavých rukou a obličeje. Nejhorším ze všeho byl hlad. Když jeden vězeň uviděl, jak do lomu spadla žába, skočil po ní, roztrhl ji a snědl. Další událostí, kterou jsem tam prožil, byl velký vlčák, kterého nám se svolením náčelníka pracovního komanda jeden příslušník závodní stráže přivedl, abychom jej snědli. Psa jsme přivedli na ubikaci, jeden vězeň ho zabil, rozporcoval a že na druhý den psa po směně uvaří. Těšili jsme všichni na tuto pochoutku, ale když jsme druhý den přišli z práce, ze statného vlčáka zbyly nám jen kosti a hlava. Později jsme se dozvěděli, že maso z vlčáka náčelník tábora prodal v Praze.
Jednou přišla na tábor nějaká kontrola z Pankráce. Museli jsme po práci nastoupit před ubytovny a nějaký podplukovník, si nás prohlížel. Hned jsme poznali, že něco není v pořádku, že se mu nelíbí naše vychrtlé tváře, plné vyrážek a vředů. Zda se po této kontrole stala nějaká změna, nevím, asi po týdnu jsem byl odvezen na ústřední tábor na Jáchymov a pak na Bytíz na Příbramsku. Během svého pobytu na Mořině, kde jsme byli venku vystaveni nemilosrdnému pražení slunce a současně při odvozu kamene na náraziště v podzemní chodbě, kde byl zase ledový chlad a průvan, jsem dostal zápal pohrudnice. Vězeňský lékař, který na Mořinu z Pankrácké věznice dojížděl dvakrát týdně, mi doporučil, abych v práci, kde na povrchu pražilo slunce, nemoc se snažil vypotit, jinak že zahynu. Následky zápalu pohrudnice pociťuji ještě dodnes.“
PEK, Josef. Kronika šumavských hvozdů: vyprávění o osudech lidí komunistického zla z padesátých let. Vimperk: Papyrus, 1998. s. 70-73. Kap. Vimpersko v protikomunistickém odboji. ISBN 80-85776-82-0.
„A následovalo trestní komando v kamenolomu Mořina – tam byl převážen v poutech už jako recidivista. Z té doby má vzpomínku na spoluvězně Josefa Douděru a převora Vrbíka. Převor Vrbík byl velmi vzdělaný člověk, který měl několik doktorátů, např. z teologie a medicíny. Byl tak zesláblý, že zdaleka nemohl na lomu plnit normu, která činila 19 vozíků denně. Nesplnění normy znamenalo snížení přídělů jídla a různé práce za trest. Vladimír Chlupáč proto s Josefem Douděrou vozíky, které udělali navíc, dávali přepisovat na Vrbíka.“
Zdroj: Paměť národa; Vladimír Chlupáč (https://www.pametnaroda.cz/cs/chlupac-vladimir-1930), vloženo 6.4. 2022
„Já jsem se po rozsudku v srpnu 1951 dostal do takzvaného trestního komanda v kamenolomu Mořina, což bylo u Berouna, nedaleko Karlštejna. Dneska jsou lomy, kde jsme pod třicetimetrovými nebo dokonce šedesátimetrovými srázy pracovali, zatopeny v hlubině. To se udělal odstřel a po odpálení jsme šli každý na svou kolej a tlačili před sebou hunt, do kterého jsme nakládali odstřelený kámen. Byly tam velké balvany, které se musely rozbít kladivem, což bylo nejtěžší, protože jsme nevěděli, jak do kamene uhodit, aby praskl po žíle.
V dole byli strážní a civilní stráž, která měla černé obleky. Příslušníci této závodní stráže byli často starší lidé, téměř důchodového věku, kteří tuhle práci dělali a uměli. Někteří z nich byli dobromyslní a buď nám poradili, nebo sami popadli kladivo a praštili do kamene, aby se rozpadl. Našinec by do toho tloukl hodiny a nic. V mém případě to byla potíž v tom, že jsem do lomu přišel po roce a půl vazeb, kde jsme se pořádně nenajedli, a nyní jsme měli plnit těžkou normu, náročnou pro zdatného, zdravého, fyzicky zručného muže, což našinec nebyl. Byli jsme navíc vyhladovělí, hubení – místo toho, abychom my mávali kladivem, kladivo mávalo s námi. Byl to začarovaný kruh, protože když jsme nesplnili normu, nedostali jsme přídavky, což znamená, že jsme se opět pořádně nenajedli a náš výkon nemohl jít nahoru, dokonce šel dolů. Nesplnění normy, zejména pod určitou hranici – o třicet, dvacet procent – znamenalo být postižen jenom tím, že jsme neměli přídavky, nedostali jsme pár deka sádla nebo nějaký chléb navíc. Pokud plnění normy bylo ještě nižší, byli jsme trestáni. V montérkách, ve kterých jsme pracovali, jsme šli spát do bunkru na beton, kde nám bylo zima, protože jsme leželi na tvrdé a studené zemi – pokud tam zrovna tu noc nepřišlo tolik lidí, že jsme si ani nemohli lehnout vedle sebe a všichni jsme vedle sebe stáli nebo nanejvýš seděli.
Toto se nejkrutěji dělalo v některých érách a v některých lágrech. Střídali se různé éry zpřísněného nebo uvolněného režimu. Někdy to mělo logické důvody, například po nějakém pokusu o skupinový útěk, někdy to bylo pro nic za nic nebo na základě takzvané politické situace ve světě – ohrožení tábora míru táborem imperialismu apod. Jindy to bylo ze zlovůle nějakého náčelníka. Vězeňská stráž tehdy byla součástí SNB, takže všichni nosili červené výložky. Ve styku s kterýmkoliv členem stráže jsme museli používat oslovení pane veliteli. Kromě toho tam byli skuteční velitelé jednotlivých věznic, nebo pracovních táborů, kteří měli hodnost náčelníka. Někdy to byla libovůle nebo plán náčelníka, že si na nějakou dobu zavedl ostrý režim.
Kamenolom Mořina jakožto trestní komando se řadil k nejhorším lágrům, jako byly například tábory na Jáchymovsku, případně v uranových dolech na Příbramsku, kde byly tábory Bytíz a Vojna. Táboru Vojna se ovšem úředně říkalo všelijak – ústav nápravného zařízení například. Tato zkrat se podobal OÚNZu (okresní ústav národního zdraví), takže pokud to bylo někde spisově vedeno pouze pod takovouto zkratkou, nepoučený občan, a tím spíše cizinec, si mohl myslet, že jde opravdu o nějakou léčebnu.
Na komandech, jako byl například Králův Dvůr nebo důl Fierlinger, to nebylo těžké, protože jsme při práci v dole nad sebou několik hodin neměli přímý policejní dozor. Já jsem byl na Kladně z trestu přidělen na noční směnu, kde jsme měli možnost styku jenom s minimálním počtem zaměstnanců – prakticky s důlním technikem, s ohňaři, kteří tam sledovali požáry, kvůli nimž se některé štoly zazdívaly, a s pumpaři, kteří museli stále hlídat čerpadla, která z dolu čerpala spodní vodu. Na ubikaci jsem našel řadu lidí, s nimiž jsem si mohl volně pohovořit. Když jsem se po směně vyspal, měl jsem možnost jít několik hodin na volnou plochu mezi budovami, kde jsem ve dvou nebo ve třech hovořil s lidmi, s kterými jsem si měl co říct. Tam jsem měl jistotu, že nás neodposlouchává ani žádný udavač, ani žádné zařízení. To bylo příjemné.
Na Mořině jsem strávil asi pět měsíců, od konce srpna 1951 do ledna 1952. Pak jsem měl vážný úraz, a když mě bachař dovezl do Pankrácké nemocnice, doktor Rusňák, vězeň, který tam vykonával lékařskou službu, mi při rentgenu pošeptal: „Neboj se, zpátky už nepůjdeš.“ A napsal mi to tak, že jsem se na tuhle hroznou práci už nemusel vrátit a šel jsem do cementáren v Králově Dvoře. Tam jsem byl v dobré partě. Tu a tam za mě zaskočili, když jsem nestačil tempu. Když jsem se zapracoval, vypukla akce přípravy hromadného útěku. Asi třicet nás vybrali z ubikací a v antonech nás převezli na Pankrác, kde nám vyhrožovali. Protože nic nezjistili – buďto to bylo falešné udání, nebo to byla akce, kterou si tamější náčelník vymyslel, aby vykázal služební horlivost – tak nás menší část poslali na Příbramsko nebo Jáchymovsko a větší část, kolem dvaceti lidí, na důl Fierlinger v Kladenské pánvi.“
Zdroj: Spolek Političtí vězni; Jaroslav Kohout (http://www.politictivezni.cz/jaroslav_kohout.html), vloženo 6. 4. 2022
„Přes věznice v Uherském Hradišti, Kartouzích, Pankráci se (za útěk) ocitám v trestaneckém komandu ve vápencovém lomu na Mořině. Tady jsem se „přeškoloval“ z „třídního nepřítele a diverzanta“ na pracujícího člověka. Denně jsem musel naložit 17 vozů kamene. To znamenalo, že velké kvádry, které po odstřelu zůstaly, se musely rozbít kladivem na menší kusy, abych je mohl naložit do vozu, odtlačit vůz k tzv. vlaku, přivézt si další prázdný vůz a znovu nakládat. Byla to pro mne, hlavně zpočátku, norma nesplnitelná. Dokázal jsem s vypětím všech sil naložit 14 vozů. Nesplnění normy bylo trestáno korekcí, sníženou dávkou stravy a také bitím. Norma se počítala průměrem za měsíc, když nebylo 18 vozů (já jako mladistvý jsem měl o jeden vůz úlevu), tak přišly sankce. To bylo zlé. Jeden den korekce se sníženou stravou, nebo i bez ní, a ráno opět do práce. Korekce byla malá betonová kobka. Postavena hned vedle bývalé šatny a koupelny, kde jsme byli zavřeni po pracovní době. Zde byly nastavěny dvojité postele nad sebou, navíc bývalá šatna měla řetízkové vybavení na ošacení, byla tedy hodně vysoká. Dodatečně se upravila dřevěnou výztuží a mezipodlažím tak, že se sem vešlo dalších 30–40 vězňů navíc. Místnost byla zabezpečena železnými katry a mřížemi, venku okolo budovy obcházeli dozorci s puškami a samopaly. Práce v kamenolomu byla namáhavá a vyčerpávající pro dospělé. Tím víc pak pro mne. Normu jsem mohl splnit pouze za pomoci starších vězňů z řad bývalého německého Wehrmachtu. Ne nadarmo byla Mořina nazývána „Český Mauthausen“. Připomínala tento nacistický koncentrák i tím, že na pracoviště se sestupovalo po svážné, po kolejích, na kterých se vytahovaly námi naložené vozy s kamenem, a která byla přes tři sta metrů dlouhá. Po sestupu na dno kamenolomu jsme procházeli ještě chodbou, kde se seřazovaly vozy před těžbou na povrch, a ta byla také asi tři sta metrů dlouhá. Po vyjití z této chodby se nám naskytl pohled na haldy odstřeleného kamení, na holé vápencové stěny vysoké skoro 60 metrů. Při pohledu vzhůru jsme viděli pouze holé nebe, které, když bylo jasně modré, jsme od dubna mnohdy proklínali. V tomto kamenném kotli bylo v poledne k nevydrženi a vody k napití bylo poskrovnu. Vzpomínám si, že naše ruce byly z počátku rozpraskané doslova do živého masa. Jediným ošetřením, ale také tím nejlepším bylo, že jsme si na ně načůrali. Strava byla nedostačující, a tak jsme si příležitostně přilepšovali tím, že nám vrtaři vybírali z hnízd kavky a vrány, které jsme pak i tři dny po směně vařili, protože jejich maso bylo velmi tuhé. Občas byla i „pečeně“. To, když se našemu lapiduchovi, který měl volný pohyb, podařilo někde chytit psa nebo kočku. Z ubikace se pak vinula nádherná vůně a dozorci na nás buď štěkali nebo mňoukali, když byli v dobré náladě. V opačném případě nám pečínku vzali a vyhodili. Po osmiměsíčním pobytu v tomto trestaneckém komandu jsem byl převezen s kožní infekcí (svrab?) do vězeňské nemocnice na Pankráci, kde jsem se tři týdny léčil. 26. června 1950 jsme se klepanou morseovkou dozvěděli, že zítra budou popravy a mezi popravovanými má být i Dr. Milada Horáková. Druhý den, brzy po ránu, vtrhli na náš pokoj dozorci. Stáhli rolety v oknech a nikdo jsme nesměli vstát z postele. Z našeho nemocničního pokoje bylo totiž vidět na popraviště. Toho dne během osmdesáti minut zemřeli čtyři vzácní lidé. V té době jsme nevěděli, o koho se jedná, pouze morseovka nám sdělila jméno ženy. Nechtělo se nám věřit, že jsou komunisté schopní tak podlého činu. Když jsem byl vyléčen, zůstal jsem na Pankráci lepit sáčky a různé pytlíky. Při jedné „vycházce“ jsem se setkal s velitelem Mořiny. Měl jsem obavy, že si pro mne přijel a odveze mne zpátky do lomu. Na štěstí tomu tak nebylo. Jen mi sdělil se škodolibým úsměvem, že na Mořinu již nepojedu. Až po návratu domů jsem se dozvěděl, že moji rodiče se skoro rok snažili na různých institucích zjistit, co je se mnou a kde se nacházím. Teprve z Ministerstva spravedlnosti jim poskytli informaci, že jsem na Mořině.
Třikrát na Mořinu přijeli, ale návštěvu jim nikdy nepovolili, jen je ujistili, že se mám dobře a že jsem zdráv. Nedovolili ani, aby mně byl předán balíček, který přivezli s sebou. Při poslechu zahraničního rozhlasu – Hlasu Ameriky – rodiče slyšeli vyprávět o tom co se na Mořině děje a obrátili se o pomoc na Mezinárodní Červený kříž. Na Mořinu jsem tehdy nejel, a dokonce jsem se ocitl na oddělení pro mladistvé. Zde jsem vycítil, že se okolo mne muselo něco odehrát. Dokonce přišla i nějaká komise z ministerstva na pohovor a závěr byl, že budu odeslán do Zámrsku s tím, že nesmím vyprávět mladistvým, co jsem na Mořině prožil.“
Zdroj: Ludvík Klímek: Jak se žilo za branami komunistických lágrů, Skautský časopis ČIN č. 1 a 2, Slezská družina Skautského oddílu Velena Fanderlika, 1996 (sken periodika)
„V polovině prosince 1950 jsem byl asi s 15 jinými vězni převezen do trestného lágru Mořina, kde jsem vydržel do listopadu 1953. Z Mořiny jsem byl převezen na Mariánskou u Jáchymova. Tam jsem dosloužil a byl propuštěn na podmínku. Připomínky k soudu: Při uvedení do soudní síně jsem byl zařazen asi na 12. místě. Při zahájení dostal předseda senátu zvláštním poslem dopis a ihned přerušil jednání, které pak bylo obnoveno asi o hodinu později, a přitom jsem byl zařazen na místo čtvrté. Trest 10 roků jsem nepřijal, necítil jsem se vinen a žádal jsem odvolání, které se však nikdy neuskutečnilo. Po rozsudku řekl referent StB Bejvančický mé manželce, kterou potkal na ulici, že rozhodnutí o potrestání bylo dohodnuto na sekretariátu KSČ ve Varech. Šest týdnů v korekci na Pankráci jsem prý byl proto, že jsem schvaloval korejskou válku. Byl to však výmysl, protože v té době probíhala na Pankráci výměna velitelů a ti noví chtěli ukázat pevnou ruku. Z korekce na Mořinu bylo jen pokračování této zvůle. Tam v trestném táboře, pod komandem velitele Pudila, byla nejméně obden korekce při nejtěžší práci, bez ochranných prostředků, téměř bez jídla. Na světnici byl suverén, bývalý vrah Franta Pytlík, který mohl kohokoliv zmlátit a také mlátil bez omezení. Pudil je bachař bez svědomí, a také několik dalších z jeho komanda byli bachaři schopní všeho.“
Zdroj: RAMBOUSEK Otakar, GRUBER Ladislav, (ed.): Zpráva dokumentační komise K 231. k vydání připravili Otakar Rambousek a Ladislav Gruber. 1. vyd. [S.I.]: Dokumentační komise K 231 v exilu, 1973, s. 125-127. Kap. Příslušníci. 191 s. ISBN: – / doplněna o data a jména Zločiny na Mořině. MFDNES.cz [online]. 2004-01-22. Aktualizováno 2013-12-17. Dostupné online: https://www.lomy-amerika.cz/zlociny-na-morine/, vloženo 6.4. 2022
(Vyprávěno panu Miloslavu Čapkovi, který ve své knize zprostředkoval vzpomínku pana Františka Zálešáka na PÚ Mořina)
„Byly to doslova galeje. Museli rozbíjet palicí kameny po dostřelu a nakládat je na vozíky. Už se nepamatuji, jaká byla denní norma. Pokud ji nesplnili, museli zůstat na pracovišti i po pracovní době. Zároveň dostali sníženou dávku jídla, která byla i za normálních okolností nedostatečná. Důl se podobal propasti, ze které bylo vidět pouze malý kousek nebe. Na okraji lomu byli strážní se samopalem a ostnatý drát. Jen úzká průrva je spojovala s ostatním světem, který nikdo z nich neviděl. Kápo tam dělal vrah. Měl maximální důvěru bachařů. Mořina byla trestním táborem. Posílali tam vězně, pokud se nějakým způsobem provinili. Zálešák byl ve velmi zbědovaném stavu. Pohled na jeho ruce byl svědectvím toho, jak namáhavou práci musel vykonávat. Přese všechno si zachoval bojového ducha.“
Zdroj: ČAPEK, Miloslav. O mužích, na které se zapomnělo: [autentické svědectví o nelidskosti komunistických věznic]. Praha: Pragma, 2000. s. 89, 90. Kap. Pankrác. ISBN 80-7205-805-3.
„Z Pankráce jsem byl převezen na Mořinu dne 25. 7. 1951, nervově vyčerpán, zhubl jsem o 20 kilo. Předepsanou normu 17 huntů jsem po krátké době plnil. Kameny odstřelené ze skály se musely rozbít patnáctikilovou palicí a pak naložit do huntů a odvézt po kolejích bez točen pod šachtu. Kdo z vězňů nesplnil normu 17 huntů, byl zavřen do korekce, kde musel na povel dozorce dělat dřepy.“
Zdroj: VLČKOVÁ, Věra. Horizonty (ne)svobody: političtí vězni okresu Náchod v letech 1948-1989. Náchod: Konfederace politických vězňů, okresní pobočka, 2000. s. 115. Kap. Rok 1951. ISBN 80-238-6374-6.
„25. února (1949, pozn. LAGR.cz) nás opět převážejí na Mořinu u Karlštejna. Je to kamenolom, lámeme vápenec a norma je 15 vozů denně. Při povolené návštěvě přijela matka s bratrancem.“
Zdroj: RŮŽIČKA, Miloslav. Osudy politických vězňů Havlíčkobrodska 1948-1989, Růžička, Miloslav. Havlíčkův Brod: Konfederace politických vězňů, 1999. s. 20, 37-40. Kap. Soudní procesy 1948-49. 534 s. ISBN: –
„Naší největší pochoutkou byly posolené slupky z brambor a za sváteční jídlo jsme považovali ovesné vločky polité sirupem. Ale přes všechnu tu bídu tam vznikla parta bezvadných lidí.“
Zdroj: ČEKANOVÁ, Markéta. S cejchem zákona 231: na památku těch, kteří trpěli ve jménu proklamovaných světlých zítřků: 262 500 politických vězňů ve 180 táborech, 100 000 občanů odvlečených KGB do Sovětského svazu, 4 000 politických vězňů, kteří v komunistických táborech zemřeli, 247 popravených po politických procesech. [Plzeň]: Miloslav Krist, c2008. s. 34,35. ISBN 978-80-254-1213-8.
(Článek Jana Kaštánka o pouti převora Řádu bratří milosrdných Josefa Dismase Vrbíka a zmínce o pobytu v PÚ Mořina)
„Další léta tráví převor Dismas v táboře Mokříně (překlep, pozn. LAGR.cz) na Berounsku. Velitel tábora Pudil má k ruce pomocníka, svůj důstojný protějšek: odsouzeného vraha Pytlíka. Občas vězně fackuje Pudil, jindy s jeho benevolentním souhlasem Pytlík. Pytlík večer vězně polévá vodou. Aby se pan velitel před spaním rozptýlil.“
Zdroj: Jan Kaštánek: Trnitá je cesta milosrdných (Pohledy do historie), Lidová demokracie, 16. 5. 1968, ročník 24, č. 134, s.3, ISSN 0323-1143
Výpis z oznámení Viléma Folty nar. 20. 8. 1916 v Ostravě–Vítkovicích, které bylo zasláno GP-HVP (Generální prokuratura–Hlavní vojenská prokuratura) jako oznámení o trestné činnosti příslušníků StB.
…A kalvárie nastala, Brno, Mírov, Pankrác, Ruzyně a známý náčelník lágru Kebrle přivítal kopanci a obuškem se svými pochopy odsouzenými kápy, Plisko, Valdman, Vrabec, tak abyste věděli, kde jste, tady je Mořina a tady mám já neomezenou moc. Peklo, poloviční dávka jídla, po práci stát až do večerky a norma 17 kubíků kamene, roztlouct, naložit a odvézt na lanovku. Kolejnice položené, naplocho nesešroubované, když vůz vypadl, nesměl nikdo pomoct, na to byl trest 3×3 plus bití. Kdo nesplnil normu za den, hned z práce šel do korekce zvaná hájovna a z korekce bez jídla do práce. Při sčítání 10denní dekády opět trest 3×6, při měsíčním sčítání 3×12, plná polovina dávky jídla z té poloviny, co jsme dostávali, celkem 5 × trestán pro jednu věc. Na Mořině neexistovalo žádné kouření, a hlavně zákaz psaní, nikdo nesměl vědět, kde se nalézáme. Krve tam teklo dost z postřelených i z mlácení i z různých polámanin, i těch, kteří obětovali ruku nebo nohu, jen aby se dostali z Mořiny a z jeho arcilucifera Kebrleho…
Odpověď Generální prokuratury – Hlavní vojenské prokuratury
Praha
FOLTA Vilém, nar. 20. 8. 1916 – oznámení o nezákonném postupu příslušníků SNV
K č. j.: 1 HVt 2569/69
…Šetřením bylo dále zjištěno, že pracovní tábor „MOŘINA“, o němž se FOLTA na straně 18 svého podání zmiňuje, byl zřízen jako útvar se zostřeným režimem a byli tam umisťováni odsouzení, kteří zvlášť hrubým způsobem narušovali pořádek v jiných ústavech. Velitelem tohoto tábora byl skutečně příslušník Sboru vězeňské stráže František Kobrle nar. 1. 12. 1899, který dne 21. 12. 1968 zemřel, když několik let před tím odešel ze služeb ministerstva vnitra.
Zdroj: NA, SSNV f. 1041, k. Jáchymov II, Vilém Folta č. j. SNV-90/ZI-69
Pravda o vězeňských zdech
…Kdo v kamenolomu na Mořině u Berouna nenaložil 15 vozů, šel po práci do bunkru, kde spal na betonové podlaze s poloviční dávkou jídla. Druhý den šel opět dělat a pochopitelně opět do bunkru. Velitelem tohoto tábora byl Kebrle, dnes už je mrtev. Rok mého pobytu 1950…
Odpověď Generální prokuratury – Hlavní vojenské prokuratury
Praha
Přemysl JANÝR – vyřízení oznámení.
K č. j.: 1 HVn 3094/68
Pracovní tábor v MOŘINĚ u Berouna byl zřízen jako útvar pro odsouzené, kteří hrubým způsobem narušovali výkon trestu odnětí svobody a režim v tomto táboře byl přizpůsoben charakteru odsouzených, kteří tam vykonávali trest. Umístění v tomto táboře bylo součástí kázeňského trestu. Z podání Přemysla Janýra jsem nezjistil takové skutečnosti, které by naznačovaly, že v jeho případě bylo postupováno nesprávně.
Zdroj: NA, SSNV f. 1041, k. Jáchymov II, č. j. SNV-26/ZI-70
(Pan František Nusko po útěku za hranice ČSR v roce 1949, napsal a zaslal ze sběrného uprchlického tábora v západním Německu dopis českým krajanům v USA o poměrech, které tehdy v naší vlasti vládly. Popsal v něm nejen osobní utrpení prožité za mřížemi věznic a dráty táborů, ale i spoluvězňů, kteří bohužel svůj osud v těchto zařízeních protrpěli až do hořkého konce. Zde přepisuji bez úprav jen část z tohoto dopisu, která se přímo týká PÚ Mořina.)
… „Je-li provinění těžší (pokus o útěk a p.), je politický vězeň poslán na sto dní do Mořiny. Mořina, to je malá obec nedaleko hradu Karlštejna, v jejíž blízkosti jsou kamenolomy. Tam byl v červnu tohoto roku zřízen zvláštní tábor, kde se pracuje za nejhorších podmínek. Sto dní si musí provinilec odpracovat. A pracovní „norma“ na každý den je stejná: naložit jeden vagon (vlakový vagon, pozn. lagr.cz) kamene. Komu nestačí síly na tento výkon, dostane nejprve 25 ran holí, a pak je uvržen nahý a v okovech do podzemního vězení. Po 24 hodinách musí znovu do práce, a to tak dlouho, dokud neodpracuje oněch hrozných sto dní.“…
Zdroj: RŮŽIČKA, Miloslav. Osudy politických vězňů Havlíčkobrodska 1948-1989, Růžička, Miloslav. Havlíčkův Brod: Konfederace politických vězňů, 1999. s. 20, 37-40. Kap. Soudní procesy 1948-49. 534 s. ISBN: –